Vlastně jsem měla štěstí. Od povahy jsem nekonfliktní člověk a hádky úplně nesnáším. Když jsme se rozešli, nechtěla jsem vyhrávat žádnou válku. Chtěla jsem jen dvě věci.
1) Aby přispíval na výchovu našeho dítěte.
2) Aby bylo možné si dítě normálně předat, když jsme se domluvili na hlídání.
Nic víc.
Možná to zní jednoduše, ale spousta lidí po rozchodu začne řešit úplně všechno možné, jen ne to podstatné.
První měsíce jsem samozřejmě měla vztek. To asi každý. Mohla jsem mu připomínat všechny křivdy. Mohla jsem vytahovat staré hádky. Mohla jsem mu vyčítat věci, které mi během vztahu udělal. Jenže k čemu by to bylo? Stejně by to nic nezměnilo. Tak jsem si jednoho dne řekla dost. Udělala jsem tlustou čáru za všema křivdama ze vztahu. Ne proto, že by si to zasloužil. Kvůli sobě. Protože jsem si uvědomila, že moje energie je moc drahá na to, abych ji každý den vyhazovala za člověka, se kterým už stejně nežiju. Od té chvíle jsem řešila jen věci kolem dítěte. Nic víc.
Další věc, kterou jsem pochopila až časem. On měl problémů víc než dost sám se sebou. A já měla roky pocit, že je musím řešit. Že mu musím pomoct. Že ho musím zachránit. Že když se budu snažit dostatečně, všechno se spraví. Nespraví. Každý dospělý člověk je zodpovědný sám za sebe. A já jsem konečně pochopila, že není moje starost přidělávat mu další problémy ani řešit ty, které si vytváří sám. Měla jsem dost práce sama se sebou a s dítětem.
Nikdy jsem nechtěla bývalého sedřít z kůže. Chtěla jsem jen férový příspěvek na dítě. Na jídlo. Na oblečení. Na školku. Na všechno, co dítě potřebuje. A protože jsem se nesnažila dělat z každé komunikace bojiště, dokázali jsme se domluvit. Neříkám, že to bylo vždycky bez problémů. Ale fungovalo to. A to bylo hlavní. Dneska zpětně vidím, že kdybych do každého telefonátu šla s tím, že mu musím připomenout všechno, co mi kdy udělal, nikam bychom se neposunuli.
Po několika letech jsem si udělala psychoterapeutický kurz. A potvrdilo se mi přesně to, co jsem si už delší dobu myslela. Byl to frajírek. Takový ten člověk, který působí sebevědomě, všechno ví nejlíp a na první pohled vypadá strašně zajímavě. Jenže pod tím vším bylo složité dětství a spousta věcí, které si nesl z minulosti. Ve skutečnosti jen opakoval vzorce chování, které sám zažil. Dneska to vidím úplně jasně. Tenkrát ne. Tenkrát jsem byla zamilovaná. Brala jsem ho jako partnera, který ví, co a jak. Poslouchala jsem ho. Věřila jsem mu. A často jsem jeho názory stavěla nad svoje vlastní. Jenže dneska už vím, že jsem se na něj měla dívat s větším nadhledem. Ne jako na člověka, který má odpověď na všechno. Ale jako na obyčejného chlapa se spoustou vlastních problémů.
Byl přitažlivý? Jo.To rozhodně byl. Jenže dneska už vím, že přitažlivost sama o sobě nestačí. Nestačí na vztah. Nestačí na společný život. A už vůbec nestačí na výchovu dítěte. Kdybych si mohla něco říct před 15 lety, řekla bych si jediné: Nekoukej tolik na to, jak působí. Koukej na to, jak se chová. Protože hezké řeči člověka neudrží nad vodou ve chvíli, kdy přijde první opravdu těžké období.
Pokud právě řešíte výživné a komunikaci s bývalým partnerem, zkuste si položit jednoduchou otázku:
Pomůže to dítěti?
Pokud ano, má smysl to řešit. Pokud ne, možná je lepší nechat to být. Neříkám, že máte zapomenout na všechno, co se stalo. Ani že máte dělat, že vás nic nebolelo. Jen říkám, že někdy je větší vítězství pustit minulost, než ji pořád dokola vytahovat. Mně to přineslo mnohem víc klidu. A ten klid nakonec ocenilo hlavně moje dítě.
Pavla, 43 let