Když mě partner opustil, měla jsem pocit, že se mi během několika minut zhroutil celý svět. Najednou jsem nevěděla, co bude dál, jak zvládnu péči o dítě, finance ani běžný každodenní život. Dnes už vím, že podobné pocity zažívá mnoho žen a že i když jsou první dny velmi těžké, život rozchodem nekončí.
Ráda bych se podělila o několik kroků, které pomohly mně a které bych doporučila každé mamince, která se ocitla v podobné situaci.
První dny byly plné emocí. Brečela jsem, cítila vztek, zklamání i strach z budoucnosti. Dlouho jsem měla pocit, že musím být silná za každou cenu. Nakonec jsem si ale uvědomila, že plakat není projev slabosti.
Vybrečela jsem se. Prostě jsem to potřebovala.
Snažila jsem se ale své nejsilnější emoce ventilovat v době, kdy nebylo dítě poblíž. Děti velmi citlivě vnímají naši náladu a není potřeba, aby nesly celou tíhu našich starostí. Když usnulo nebo bylo u babičky, dovolila jsem si dát průchod všemu, co jsem v sobě měla.
Dnes zpětně vím, že to byl důležitý první krok k tomu, abych se mohla posunout dál.
Po rozchodu jsem měla pocit, že přišla katastrofa. Jenže po několika týdnech jsem si začala všímat i věcí, které se změnily k lepšímu.
Už jsem nemusela každý den řešit hádky. Nemusela jsem chodit po špičkách, přemýšlet, v jaké náladě partner přijde domů, ani se trápit neustálým napětím.
Poprvé po dlouhé době jsem si uvědomila, že některé problémy zmizely společně s rozchodem.
Ano, čekalo mě mnoho nových starostí. Zároveň jsem ale získala klid, který mi v předchozím vztahu často chyběl.
A tehdy mi došlo něco důležitého:
Život nekončí. Jen se mění jeho směr.
Jednou z nejhorších věcí po rozchodu je pocit osamění. Člověk má dojem, že všechny problémy leží jen na jeho bedrech.
Když jsem si ale sedla a zamyslela se, uvědomila jsem si, že kolem sebe mám lidi, kteří mi chtějí pomoci.
Nemusely za mě vyřešit všechny problémy. Stačilo vědět, že na ně nejsem sama.
Pokud jste právě po rozchodu, zkuste si napsat seznam lidí, kterým důvěřujete. Někdy stačí jediný telefonát a člověk zjistí, že pomoc je blíž, než si myslel.
Jakmile opadly první emoce, musela jsem se podívat realitě do očí.
První, co jsem potřebovala vyřešit, bylo finanční zázemí.
Sedla jsem si s papírem a tužkou a sepsala si:
Teprve když jsem měla všechna čísla před sebou, dokázala jsem si udělat skutečný obrázek o situaci.
Následně jsem si začala zjišťovat:
Nebudu tvrdit, že to bylo příjemné. Ale každá informace, kterou jsem zjistila, mi dodala větší pocit jistoty. Strach je totiž největší ve chvíli, kdy nevíme, co nás čeká.
Jednoho dne jsem vzala papírek a nalepila ho na lednici.
Napsala jsem na něj:
„Miluju svoje dítě a udělám pro něj vše, co bude potřeba.“
Možná to zní jednoduše, ale právě tenhle vzkaz mi pomohl ve chvílích, kdy jsem pochybovala sama o sobě.
Kdykoliv jsem měla pocit, že situaci nezvládnu, podívala jsem se na něj.
Připomínal mi, proč to všechno dělám.
Ne kvůli bývalému partnerovi. Ne kvůli okolí.
Kvůli svému dítěti a kvůli tomu, abychom oba mohli žít spokojený a bezpečný život.
Renata, 34 let