Když jsem zůstala sama s dítětem, bylo mi jasné, že ze mě přes noc milionářka nebude.
A víte co?
Vlastně mi to ani nevadilo. Byla jsem smířená s tím, že to půjde pomalu. Důležité pro mě bylo něco jiného. Abych se každý měsíc posouvala dopředu. Klidně jen o korunu. Protože pokud jsem byť jen korunu v plusu, pořád moje bohatství roste. Přestala jsem čekat na zázrak. Dřív jsem si často říkala, že začnu šetřit, až budu mít vyšší plat. Až budou lepší časy. Až nebudu řešit každou stovku. Jenže lepší časy samy od sebe nepřijdou. Tak jsem si řekla, že začnu s tím, co mám. Ne příští měsíc. Ne příští rok, ale hned!
První věc, kterou jsem udělala, bylo založení spořicího účtu. Zjistila jsem si na internetu, která banka má nejvýhodnější úrok a prostě tam zašla. Nic složitého. Jen je to účet, na který běžně nekoukám. Nastavila jsem si trvalý příkaz a po výplatě se mi tam každý měsíc odešle 200 korun. Není to žádná závratná částka, ale je tam každý měsíc. Bez výmluv. Bez přemýšlení. Bez toho, že bych si řekla, že to udělám později.
Hlavní důvod, proč jsem to udělala, byl jednoduchý. Znám sama sebe. Kdyby těch 200 korun zůstalo na běžném účtu, utratím je. Jednou za kafe. Podruhé za hračku. Potřetí za nějakou blbost, kterou vlastně ani nepotřebuju. A na konci měsíce bych si říkala, že zase nevyšlo nic odložit. Takhle o těch penězích skoro nevím. A mezitím se tam pomalu hromadí. Každá rezerva začíná malou částkou. Spousta lidí si myslí, že šetřit má smysl až od tisícovek. Já si to nemyslím. Každá finanční rezerva někde začíná. Prvních tisíc korun. Pak pět tisíc. Pak deset tisíc. A najednou člověk zjistí, že má peníze na pračku, když se pokazí. Na nové brýle, nečekaný výdaj.
A hlavně má mnohem větší klid.
Ten pocit, že nemusíte při každém problému panikařit, je k nezaplacení. Když přijde něco navíc, neschovávám si to na utrácení. Mám jedno jednoduché pravidlo. Když dostanu peníze navíc, nejdou na nákupy. Jdou na spoření. Když mi něco dá mamka. Když dostanu prémie v práci. Když mi vrátí přeplatek za energie. Když přijde jakýkoliv nečekaný příjem. Šup na spořicí účet.
Nejsem robot. Ale snažím se, aby většina těchto peněz skončila v rezervě. Nejde o částku. Jde o zvyk. Dneska už vím, že nejdůležitější nebylo těch prvních 200 korun. Nejdůležitější bylo vytvořit si návyk. Naučit se nejdřív zaplatit sama sobě. Až bude lépe, budu posílat víc. Třeba 500 korun. Třeba tisíc. To je jedno. Hlavní je, že jsem začala.
Neudělala ze mě boháče. Ale dala mi něco možná ještě cennějšího. KLID! Dřív jsem se bála každého dopisu ve schránce. Každé porouchané věci. Každého nečekaného výdaje. Dneska už vím, že když se něco stane, mám aspoň nějakou rezervu. A ten pocit jistoty je po rozchodu a období samoživitelství strašně důležitý.
Nečekejte na ideální chvíli. Ta většinou nepřijde. Začněte klidně se stovkou. Klidně s padesáti korunami. Ale začněte. Protože i když budete každý měsíc jen o korunu v plusu, pořád jdete dopředu. A přesně tak se buduje finanční jistota. Pomalu. Po malých krocích, ale jistě!
A vždycky, když si chci spravit náladu, podívám se na spořící účet. Dneska už je tam pekná sumička a já vím, že kdybych omarodila nebo dostala výpověď v práci, nemám problém přežít několik i měsíců než si najdu novou práci. (tu ale samozřejmě budu hledat ihned - nechci do své rezervy, úspor, jistoty přeci zbytečně sahat ;))
Petra, 36 let